Ahoj všem, poprvé jsem na řecké Velikonoce v Řecku, tak vám trochu popíšu místní zvyky a co se tu dělá. Je to rozhodně zážitkama naplněné období. 

Celé svátky, které se řídí juliánským kalendářem, jsou posunuté oproti katolickým, protože pravoslavná církev nepřijala gregoriánskou reformu kalendáře. Většina lidí se aspoň ten poslední týden postí (alkohol, maso, olej, mléčné výrobky...). V obchodech si v tomto období můžete koupit postní verzi pizzy, sandwichů a dalších, teď už se to jako doba půstu nezdá, protože na všechno lze najít náhrada. U Thea doma jsme tedy ty dva dny před Velikonocemi jedli zeleninové jídla, hodně fazolí, místo masa se jí halva (to je taková masa ze sezamového semínka).

Během svatého týdne se chodí do kostela. Pro Řeky jsou Velikonoce největším svátkem roku a proto většina jich aspoň jednou do kostela jde (v sobotu).

Na Velký pátek se jde do kostela, kde každý kostel připraví epifafios - květinami ozdobený hrob Krista. Ten pak 6 chlapů vynese ven a nesou jej na náměstí s průvodem lidí za nimi. Pokud je ve městě víc kostelů, tak se všechny sejdou najednou. Na náměstí má krátký proslov arcibiskup a jde se procházkou zpět do kostela. Na konci si můžete vzít květinu z hrobu.

V sobotu se připravuje hostina na neděli. Opékají kůzle (divoké, které si běhá a jí, co chce) a připravuje se kokoretzi (vnitřnosti kůzlete na jehlici obalené strivkama). To děláme teď. Děláme jedno obří na rožeň a pak jedno menší, které se bude péct v troubě a bude to předkrm před překrmem, hotové asi v 10 ráno, když zítra přijdou lidi. V troubě se kokoretzi peče se na vinných klacíkach.

A vaří se speciální polévka magiristsa, která se jí po půlnoci, když se přijde z kostela a tím se zruší půst.

V kostele o půlnoci si všichni připálí svíčku a čeká se na hlavní kostel až spustí ohňostroje a oznámí, že Kristus vstal z mrtvých. Pak všichni před tím kostelem svíčkou naznačí kříž. To bylo vážně magické, protože byla úplná tma a jen ta kopa svíček. Pak jsme šli domů a jedla se ta magiristsa, tsoureki (mazanec ve tvaru vánočky), kurabies (vanilkové rohlíčky s arasidama ve tvaru koule), kularikia (sušenky ve tvaru našich Jidášů), hráli jsme hru o nejsilnější vejce (jeden držel malované vařené vajíčko a druhý bouchnul druhým vajíčkem a jehož vajíčko vydrželo vyhrál) a měli jsme fíky v jednom byla schovaná sedmá noha tzn. Kirásarakosti (pani se sedmi nohama, každý týden půstu se jí odstřihne jedna noha a včera se jí odstřihla poslední, která se schovala do fíku a Theo ji vyhrál!)

My pokračujeme v jízdě, ráno jsem se vzbudila s výhledem na rožeň. Pak už jsme nachystali stoly, přišli příbuzní a jedlo se a pilo... :) 

Velikonoce oslaveny!

O víkendu jsme vyrazili na cestu do středu Peloponésu, odkud pochází Theova maminka - malá vesnice Kertezi vedle větší vesnice Kalavryta, která je známé lyžařské středisko v zimě.

Ještě než jsme tam dojeli, tak jsme bohužel projížděli úplně spálenou částí Penelopenésu. Stále zde byly cítit požáry. Ale připsali jsme si jeden dobrý skutek - zachránili jsme želvičku, která si želví rychlostí přecházela silnici. 

Vesnička Kertezi je něco úplně jiného než cokoli na co jsem v Řecku zvyklá a je opravdu krásná. 

Všichni se zde znají, na večer si chodí sednout na náměstíčko pod platan na kafe nebo něco k jídlu. Nikdo jiný než místní sem nejezdí, protože je to poslední vesnice v údolí. Rozhodně nemají nedostatek vody - všude jsou vyvedené studánky z místních pramenů čerstvé vody.

V neděli v poledne jsme se na náměstí dozvěděli, jak sklízet nejlépe fazole, které jsou hlavním hospodářským výdobytkem oblasti. Pořádají jednou ročně i festival fazolové polévky. 

Typické náměstí pro většinu řeckých vesnic - kostel a velký platan obklopený nějakou tou tavernou. 

Během našeho oběda se cestou zastavilo pár známých a nechali nám poslat nějaké pití, stejně jako my jsme jim poslali jednu láhev nazpátek. Celá komunita funguje na tomto otevřeném sdílení a starání se o sebe. Nemusím zdůrazňovat, že na konci dne všichni věděli kdo jsme:)

Výšlap k Panaíce další den nám zabral něco okolo hodinky a já jsem se cítíla, jak u nás. Procházka krásným lesem a příjemná teplota okolo. Mají zde kaštanovníkové lesy a roste zde spousta hub.

Doma mají ovečky, spoustu koček, slepic, krocanů, kačen a dva pastevecké psy, kteří na všechno a všechny dávají pozor. 

A na cestě zpátky jsme zase projížděli...ovečkama!

Mani je prostřední z výběžků Peloponéského poloostrova a je tu nádherně - čístá průzračná voda, málo lidí, krásná kamenná architektura a místní speciality. Jediný kaz na posledních dnech je nebezpečí medikánu Ianos, který se na nás žene. Ale naštěstí nás elegantně obejde.

 

A teď si představte, že sedíte u oběda v taverně hned u moře a kouknete do vody a tam... ŽELVA!!!! Krásná, veliká mořská želva, která je místním mazlíčkem a plave si do zátoky Limeni pravidelně. Říkají ji Jorgia. V taverně totiž připravují čerstvé ryby a když je kuchají, hází zbytky do vody - pochoutka pro mořské želvy. Takže největší zážitek z dovolené byla 100% želva. Mám už o nich nastudováno všechno co se dá. 

Celé Řecko je zaplavené touhle super popínavkou v různých barvách:

Poloostrov Mani není moc obydlený, je to spíš destinace pro Řeky, kde mají své letní sídla. Ale v září, kdy jsme byli my + s koronavirovou krizí tam přeplněno nebylo. Proto například tyto skryté zátoky najdete prádné a můžete si je užívat dosytosti:

Procházka v Aeropoli ( V roce 1821 byla v městečku Areopoli vyhlášena nezávislost Řecka na Osmanské říši) a vyvěšené chobotnice:

Dáváme si fredo capucino a místní speciality jako tuhle smaženku (chutná jak z kváskového těsta) zase s Graviera sýrem, medem a lněným semínkem. Mňam!

Pak jsme jeli na pár dní do Pyrgosu, odkud Theo pochází a odtamtud už pracovali. Ale i tak jsme si po práci cestu na pláž našli a hurá nasadit roušky a přes Athény cesta domů!

Dovolená končí, ale byla skvělá!

Elafonisos je malý řecký ostrov, jediné městečko na něm a administrativně i obec, do níž ostrov a část blízké pevniny spadá. Rozloha ostrova je necelých 20 km² a v roce 2001 byl obydlen 625 obyvateli.

Jede se tam trajektem a při čekání na další trajekt jsme se ještě zastavili potápět na pláži Pavlopetri. Jedná se o starobylé potopené město a to jen kousek od pobřeží. Tady (klik) jde vidět, kde jsou archeologické pozůstatky. Moc jsme toho pod hladinou nenašli, ale pozůstatky budov byly hned při vstupu do vody. 

Takhle maličká vesnička má pěknou promenádu obklopenou lodičkami a večer se na tom samém místě objeví stoly přilehlých restaurací. Můžete si tedy dát večeři hned u vody. Bydleli jsem v super hotelu s příjemným majitelem, který se o nás špičkově staral - doporučil místa kam jít, dělal nám snídani i když nemusel, kafe na cestu a večer naléval rakii. No... tomu jsem se druhý den vyhnula. 

Čím je ale ostrov nejvíce známý je pláž Simos - považována za jednu z nejhezčích pláží Řecka. Můžete si vybrat - půjdete doprava na malý Simos nebo doleva na velký Simos. Obě jsou krásné. 

Odjíždíme z Elfaonisu a cestu do další destinace se stavujeme u vraku lodi Dimitros. Pomalu si tam rezne a chátrá.