Za mých 10 měsíců v Dánsku, můžu říct, že jsem alespoň trochu nahlédla pod pokličku této země na severu Evropy. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav a proto vám chci sdělit pár bodů, které mě ze začátku zarazily.
Jela jsem do Dánska bez jakéhokoli předchozího očekávání a příjemně mě překvapilo.
Pokud byste hledali oddělené dveře pro dámský záchod, tak se v Dánsku docela nahledáte. Samozřejmě ne všude, ale na univerzitě máme sice oddělené kabinky, ale jsou přístupné pro pány i dámy. Prostě pohlaví nedělá žádný rozdíl v používání toalet.
- Absence vykání a příjmení
Na první přednášku přišel profesor v džínách a košili a představil se jako Reimer, po něm sekretářka Birgitte a další profesoři Romeo, Svetla a část mezinárodních studentů koukala jak po pádu z vysoké višně. Ano, v Dánsku se nikde nepoužívají oslovení pane/paní nebo příjmení ani na úřade na univerzitě nebo v obchodě. Zvykla jsem si na to a líbí se mi to, ale ze začátku to byl docela šok.
- Skupinová práce nemusí být vždy hrozná
Když zůstanu u školy a našeho odlišného modelu učení. Říká se mu PBL - problem based learning a neboli učení založené na řešení problémů. Struktura programu byla tomuto modelu upravená a my jsme vždy měli 2 týdny přednášek, poté jsme vypracovali projekt o tom, co jsme se naučili na praktickém příkladu a z něj pak byla zkouška. Při zkoušce, která byla ústní a individuální, jsme mluvili o oblasti, která nás zaujala a kterou bychom chtěli více probrat. Celé se to vedlo v přátelském duchu založeném na dialogu, nemuseli jsme se nic drtit zpaměti, ale vyžadovala se od nás spíš kritická reflexe.
Měla jsem štěstí i na skupinu, se kterou jsem zůstala po celý rok - tzn 6 projektů. Byli jsme 3 Dánové a dvě Češky. Ten poslední velký projekt jsme psali na téma proč na světě nejezdí více elektrických aut a jestli jsou skutečně tak ekologické. Osobně mě to téma hodně zajímalo a výsledky byly docela překvapující. Tak úžasné to s elektromobily není. V podstatě jsme se dopracovali k tomu, že při současné technologii výroby baterií, což se stále nejdražší část auta, je výroba eletromobilů více zatěžující pro okolí než konvenční auta. Dále pokud je elektřina čerpaná ze spalovacích elektráren, jen se emise přesunou na jiné místo. Dále chybí dostatečná infrastruktura nabíjecích zařízení. Ale technologie se vyvíjí a budoucnost tam někde asi bude. No... jedeme dále:
- Bio produkty kam se podíváš
Všechna zelenina a i maso, plechovky apod mají bio variantu, která se cenově někdy ne moc, jindy vůbec neodlišuje od normálního produktu. Bio a eko je tady prostě in. Koupíte i eko prostředky na úklid apod. Claus (můj domácí) mi v prvním týdnu kladl na srdce, že nemůžu kupovat vejce z klecového chovu, že s tím mě nikdo nesmí spatřit, rajčata ze Španělska, cukrem slazené šťávy /jen stevií) a slunečnicový olej.
Dánsko je cyklistům zaslíbená destinace. Všude se tady pohybují lidé na kole a jak jsem se přesvědčila, je to pohodlný a rychlejší dopravní prostředek. Dojedete až na místo, dřív a ještě pro sebe něco uděláte. Mají pro to samozřejmě připravenou infrastrukturu, řidiči jsou zvyklí a to jízdu ještě zlehčuje. Až budu velká a budu někde bydlet na stálo, chci jezdit do práce na kole.
Rozdíl mezi tím dánským a českým je docela velký. Když v Česku prší, tak nevylezete, protože byste byli kompletně promáčení, ale zase se vyprší a je to. V Dánsku některé dny nikdy pršet nepřestane, ale je to spíš poletování kapek sem a tam ve větru. Budete vlhcí, ale ne durch. Takže žádné velké účesy nemají cenu - zplihne vám to do hodiny. Proto jsem kulmu na Vánoce vezla domů. Než dojedeš do města, je to loknách.
- Každého honí mlsná na jinou věc
Jídlo. To bylo je a bude snad to první s čím se turista setká v jiné zemi. Ze začátku jsem hodně bojovala s dětma, protože nejedí nic kromě pizzy, hot dogů, rajčatové omáčky s těstovinama, mléčnou rýži a smaženou rybu s bramborem a taky sladkosti. Ale není se čemu divit, omáčky neznají, polévky se jim nevaří a české mňamky typu šišky s mákem, koláče, bůček, knedlíky apod jim nejsou vlastní. Takže jsem po neúspěšných pokusech vaření vzdala.
Na druhou stranu samotné mi trvalo zvyknout si na celozrnné těstoviny, žitný chleba s milionem semínek, mořské příšery a ryby 5x týdně, skyr (islandký skoro jogurt) a jiné severské jídla. Jedí zdravěji. Co jsem ale doteď nepochopila a nepřišla tomu na chuť je lékořice. Hlavně ta slaná vezre, které říkají sladkost. Jiný kraj, jiný mrav, jiné chutě.
Z otevření Clausovy nové továrny:
Mé putování po Dánsku teď na chvíli končí a v neděli se stěhuji do nové destinace - Dublinu, kde budu pracovat pro Google. Jaké to bude? Počkejte si na další příspevěk.
Poslední fotka s dětma a norskou bandou a hurá 1100km domů
