Noc jsme strávili bez vyrušení místních policistů..žádná pokut či vyhoštění. Pro jistotu jsme se v šest sbalili a v pul sedmé opustili naše tábořiště :-) zastavili jsme se ještě nafotit hejno pelikánů a jeli na odpočívadlo dát si snídani.

 Asi neuvěříte jako my, ale místní nákupní středisko bylo otevřené od šesti hodin, žádný rainbow time. Doplnili jsme nezbytné množství pitné vody, koupili nějaké ovoce a hlavně koupili steaky z místní škodné. Byla to neuvěřitelná dobrota, klokaní steak ve švestkové marinádě – ilustrační foto níže :)

 

Po dobrém obědě, jsme nasedli do našeho draka a jeli směr Coffs Harbour a Port Macquarie. Město, které složilo jako věznice k napravování sekundárních deliktů(když vězeň spáchal trestný čin už tady v Austrálii), takže nás tam čekali určitě samí příjemní lidé. Cestou jsme pozorovali stále vyšší hladiny řek a zatopené pastviny a říkali si, jaký je to asi pocit, začínat pořád znovu a znovu. Když chce žít člověk v Austrálii, tak asi nesmí být vázán na majetek a brát přírodu jako součást svého života.

Přeřídili jsme si hodinky o další hodinu od vás a zúčastnili se komentované prohlídky nejstarší koalí nemocnice v Austrálii. V současné době se starají o 24 nemocných koal, z nichž některé budou zpátky vpuštěny do volné přírody. Celá organizace je založena na dobrovolnictví a pracuje zde cca 190 dobrovolníků, kteří jsou zapsaní minimálně rok dopředu.

Léčba: domácí milující:)

Skoro v centru města jsme také navštívili národní park, který tvořil deštný prales a historický hřbitov z 19.století, kde bylo vidět také spotu hrobů původních kolonistů.

Měli jsme štěstí a pán v zavřené recepci karavanového parku nás ještě ubytoval. Je to nejlevnější kemp(27$ za noc), v kterém jsme kdy byli a také nejluxusnější! Máme výhled na řeku, hned vedle skromnou kuchyňku a sociální zařízení a nad hlavou nám poletují papoušci.

Celou noc ale pršelo a v noci nám byla trochu zima, nechtěli se nám ale vytahovat spacáky a tak jsme se radši trochu přitulili:)

Během nedělního dopoledne jsme zkontaktovali bezplatnou linku pomoci v nouzi pro Bóďu. V dalších 10 minutách jsme stihli popsat pánovi závadu a společně vše vyřešit. Měli jsme spálenou pojistku u zapalovače cigaret, takže jsme byli bez navi. Na další benzínové pumpě jsme pojistku zakoupili a briskně vyměnili. Bóďa je zase jako nový(jen s našim organizovaným nepořádkem)!

Dopoledne jsme se přesouvali na jih do Byron bay, nejvýchodnějšího bodu Austrálie, které bylo pojmenováno podle pradědečka spisovatele Lorda Barona, který byl mořský navigátor.  Městečko nás překvapilo jako by se tam čas zastavil v době hippie. Všichni jsou free a přírodní. Šli jsme na městský trh, ale byl to normální blešák. Jediné co jsme si koupili bylo úplně úžasné mango. Honiku musím ti dát za pravdu v Austrálii jsou manga výjimečně dobrá!  Mělo úplně jinou chuť než ta evropská náhražka. Poobědvali jsme na kopci s majákem z roku 1901 s neuvěřitelným výhledem na oceán.

Nenašli jsme nikoho, kdo umí vyfotit celý maják

Výhled na zátoku nás tak přitahoval, že jsme se aspoň na chvíli šli projít a posadit na pláž a užít si atmosféry surfařského střediska, poletujících racků a šumění oceánu.

 

V půl šesté jsme se sbalili a přesunuli někam k jihu hledat kemp. Před branami karavanového parku, jsme se rozhodli, že nechceme platit dalších 40$ za místo ke spaní. Proto jsme chvíli jezdili městem Yamba a zaparkovali do přístavu blízko cedule nebezpečí žádné potápění. My se ale potápět nehodláme, maximálně do hlubiny snů, takže je to snad bezpečné. Ráno napíšeme jestli nás odsud někdo nevyhodil.

Přejeme krásnou dobrou noc.

PS: Dáváme si první doušky australského vína za 14,5$ 4 litry:)

Jo a úplně jsme zapomněli napsat, že na cestě z Rainbow beach jsme viděli jednoho klokana, jak si to skákal k borovicovému lesu, trochu zvláštní, ale i tak to byl náš první klokan!

Noc byla krásně klidná. Ráno na nás koukali při převlíkání všudypřítomní krocani, kteří se nám pak snažili i sníst snídani. Je příjemné teplo, ale taky 6:00, takže ještě nemá co svítit. Zjistili jsme, že parkujeme jen pár kroků od pláže (což jsme díky našemu odpolednímu „hodinkovému“ odpočinku nezaznamenali). Je tady nádherný klid a pohoda, sice je tu dost karavanů a aut, ale všichni se chovají spořádaně a tiše.

S německou dochvilností jsme na místo vyzvednutí na Fraser vyrazili o 10 min dřív. Když už jsme čekali 25 minut, trošku nás popadla hysterie – ženskému pokolení vlastní. I sželelo se kolemjdoucích domorodců nešťastně vyhlížejících turistek a nechali nás zavolat na centrálu společnosti(Vodafone nemá pokytí v oblastech, kde lišky dávají dobrou noc -> z tohoto důvodu jsme byli 2,5 dne bez spojení se světem). Paní taky vysvětlila, že jsme na Rainbow beach a kde je Rainbow čas, tzn. žadné strachy oni přijedou.

Po 35 minutách se objevil velký obojživelník s usměvavým průvodcem Cameronem. První dotaz než jsme vyrazili byl: „Máte všichni pásy?“ Záhy jsme pochopili proč, jízda na písku ve čtyrkolce je dost vzrušující. Přejeli jsme trajektem na Fraser island a vyrazili několik kolimetrů po písečné 75 mile beach. Přestože na Fraser islandu platí předpisy jako na předpisy jako na silnicích, jel náš průvodce i na 30 cca 80 km/h. Ale bylo to super!

Fraser island je největší písečný ostrov na světě, zapsaný od 1991 v UNESCO, má největší populaci dingo ve volné přírodě (žije tam cca 250 jedinců), nachází se něm více naž polovina světových jezer, jejichž zdroj vody je pouze déšť; je z 98% tvořen pískem a 2% skálami a v domorodém jazyce je pojmenovaný jako Ráj – to vysvětluje proč nás výlet na něj tak nadchnul.

Ráno na Fraseru jsme začali stylově v restauraci muffinem a kávou, naše další zastávka bylo Lake Mackazie. Jezero s dešťovou průzračnou vodou, úžasně jemným bílým pískem (který vás prý udělá o 5 let mladší – Lenka konstatovala, že pak bude na výletě s nezletilou) a malýma rybičkami, které ti okusují nohy:)

Nasedli jsme do obojživelníka  a jeli hlava nehlava nahoru a dolů do vnitrozemí, kde jsme vyrazili na malou tůru deštným pralesem. Navštívili posvátné místo, kde ženy rodily a z mladých dícek se stávaly ženy. Bohužel procházku jsme museli ukončit dříve, protože z důvodu dřívějšího nepříznivého počasí popadaly stromy.

Vrak lodi Maheno, který je na břehu oceánu už desetiletí. Těsně před odjezdem jsme přijeli k Eli creek, kde jsme se mohli projet na přírodním tobogánu. Tato říčka nás sama dopravila svým proudem na pláž, kde ústila do moře.

Za náš denní pobyt na Fraseru jsme viděli dva psi dingo, jedno štěně, které zrovna sežralo čajový sáček a vůbec mu nevadilo, že nemá hrníček a vodu. A pak jednu starší dingačku (psi jsou označení značkou na uchu – holky červenou, kluci modrou). Ač se zdají mírumilovní, jsou nebezpeční zvláště pro děti, nad kterými se snaží získat dominanci. Rozhodně nehladit a nedávat žrát!

Když jsme jeli zpět na pevninu, začala stoupat hladina moře a my jsme jednou museli jet vodou.

V kempu jsme si dali čaj a malé občerstvení a vyjeli směr Brisbane, tam jsme ale nedojeli, protože jsme byli ze sluníčka unavené a tak píšeme blog v karavanovém parku a dobíjíme foťáky a všechny baterky.

Fotky přibudou později, došel nám limit v Mekáči na internet.

Jo a napravo v galerii jsou zbylé fotky ze Singapuru;)

A někdy nám taky napiště prosím SMS:)

Na internetu jsme si zjistili oficiální otvírací doby Vodafone, ty ale australské pracovníky moc netíží. Obchod měl být otevřený od půl šesté, takže v půl osmé  nás obsloužil ospalý beachboy. Simky nám ale na moc místech  nefungují. Zlaté pokrytí telefonní sítě v Čr.

Před osmou hodinou jsme si vzali taxíka a jeli si vyzvednout našeho Bóďu Paprska. Po vyřízení nutných papírů a zaplacení pojištění na rozbití skla a výměnu pneumatik jsme se vydali směr Aldi. První kilometry byly opravdu zážitek, ale my jsme je zvládli hravě s ženskou elegancí nám vlastní. První australský nákup zatížil naši kartu 85$ z toho za 15 jsme koupili vodu (8x1,5l která ke konci dne už skoro dochází). Po uložení zásob do našeho Bódi jsme na navi zadali Rainbow beach. Ještě ale nenalezli systém, jak přemístit veškeré věci v Bóďovi, abychom nemuseli pokaždé zběsile hledat. Tento úkol nás čeká zítra. Cestou jsme zastavili v Calhoudře a u moře jsme si dali typický australský oběd – Bockwurst s chlebem- Bauerbrot (našli jsme normální český žádný tousťák).

Celkem jsme najeli asi 340 km, z čehož nás jen dvakrát vytroubili. Ale to jen na kruháči, dokonce jsme nebyli ani nejpomalejší. Všechny cesty už jsou průjezdné, uklizené a okolí znovu zase vysušené. Přesto jsme se divili, jak vysoká voda byla. Povolený limit na dálnici je 110 a mimo obec 90, max 100. Ale ještě nevíme, jestli je přednost zprava nebo zleva – to zjistíme empiricky.

Do Rainbow beach jsme přijeli úplně mrtvé, prošli jsme se kousek po pláži s rezavým a černým pískem a jeli jsme se ubytovat. Ubytovat je silné slovo, zaplatili jsme si vjezd do národního parku a zaparkovali našeho Bóďu pod stromem. Chtěli jsme si hodinku odpočinout, tak jsme si zastavili 2 budíky. Už si jen vzpomínám, jak jsme se za 4 hodiny probudili. 

Na plynovém hořáčku jsme si udělali za světla čelovek a romantiky hvězd hovězí placky. První maso v Austrálii.

Zítra vyražíme od 7.50 na výlet na Fraser island.