Ahoj všem, poprvé jsem na řecké Velikonoce v Řecku, tak vám trochu popíšu místní zvyky a co se tu dělá. Je to rozhodně zážitkama naplněné období. 

Celé svátky, které se řídí juliánským kalendářem, jsou posunuté oproti katolickým, protože pravoslavná církev nepřijala gregoriánskou reformu kalendáře. Většina lidí se aspoň ten poslední týden postí (alkohol, maso, olej, mléčné výrobky...). V obchodech si v tomto období můžete koupit postní verzi pizzy, sandwichů a dalších, teď už se to jako doba půstu nezdá, protože na všechno lze najít náhrada. U Thea doma jsme tedy ty dva dny před Velikonocemi jedli zeleninové jídla, hodně fazolí, místo masa se jí halva (to je taková masa ze sezamového semínka).

Během svatého týdne se chodí do kostela. Pro Řeky jsou Velikonoce největším svátkem roku a proto většina jich aspoň jednou do kostela jde (v sobotu).

Na Velký pátek se jde do kostela, kde každý kostel připraví epifafios - květinami ozdobený hrob Krista. Ten pak 6 chlapů vynese ven a nesou jej na náměstí s průvodem lidí za nimi. Pokud je ve městě víc kostelů, tak se všechny sejdou najednou. Na náměstí má krátký proslov arcibiskup a jde se procházkou zpět do kostela. Na konci si můžete vzít květinu z hrobu.

V sobotu se připravuje hostina na neděli. Opékají kůzle (divoké, které si běhá a jí, co chce) a připravuje se kokoretzi (vnitřnosti kůzlete na jehlici obalené strivkama). To děláme teď. Děláme jedno obří na rožeň a pak jedno menší, které se bude péct v troubě a bude to předkrm před překrmem, hotové asi v 10 ráno, když zítra přijdou lidi. V troubě se kokoretzi peče se na vinných klacíkach.

A vaří se speciální polévka magiristsa, která se jí po půlnoci, když se přijde z kostela a tím se zruší půst.

V kostele o půlnoci si všichni připálí svíčku a čeká se na hlavní kostel až spustí ohňostroje a oznámí, že Kristus vstal z mrtvých. Pak všichni před tím kostelem svíčkou naznačí kříž. To bylo vážně magické, protože byla úplná tma a jen ta kopa svíček. Pak jsme šli domů a jedla se ta magiristsa, tsoureki (mazanec ve tvaru vánočky), kurabies (vanilkové rohlíčky s arasidama ve tvaru koule), kularikia (sušenky ve tvaru našich Jidášů), hráli jsme hru o nejsilnější vejce (jeden držel malované vařené vajíčko a druhý bouchnul druhým vajíčkem a jehož vajíčko vydrželo vyhrál) a měli jsme fíky v jednom byla schovaná sedmá noha tzn. Kirásarakosti (pani se sedmi nohama, každý týden půstu se jí odstřihne jedna noha a včera se jí odstřihla poslední, která se schovala do fíku a Theo ji vyhrál!)

My pokračujeme v jízdě, ráno jsem se vzbudila s výhledem na rožeň. Pak už jsme nachystali stoly, přišli příbuzní a jedlo se a pilo... :) 

Velikonoce oslaveny!

Přijela nám první návštěva! Po zabydlení v lednu nám přijela první návštěva - až z Března:) Provedli jsme je po okolí, kde bydlíme, po Curychu, plavili jsme se lodí po jezeře, snědli nezdravé množství sýra v různých konzistencích a zavítali jsme i do vesničky hned vedle do čokoládovny. Pár fotek a video z návštěvy:

V čokoládovně Lidt jsme se dozvěděli, kolik cukru je v kterém druhu čokolády a jak vidíte, Thea to dost překvapilo:) Od teď to vidím, že budeme mít doma jen 99%. Tne sloupec, který vidíte je 70% čokoláda! Pořádně jsme všechno ochutnali a pak se v podstatě odkulili domů. Jak vidíte, tak tam mají největší čokoládovou fontánu, která měří 9 metrů, má objem 1500l a za sekundu z ní zkape 1kg čokolády!

Video z celého víkendu:

O víkendu jsme se s celodenním lístkem na SBB švýcarské dráhy vydali na Rigi také přezdívanou královnu hor. Celý masiv je skoro ze všech stran obklopen vodou - jezery Zug, Lucern a Lauerz a z vrcholu jdou krásně vidět další alpské pohoří. 

Výchozí stanice horského vlaku je Arth Golnau (417mnm), z které vás vlak vyveze až na vrchol Rigi Kulm (1797mnm). Tento vlak jezdí už od roku 1875 a jeho sestra z druhé strany hory (Vitznau-Rigi Kulm) je nejstarší horský vlak v Evropě (1871).

Nahoře si za 15 CHF můžete půjčit sáňky a jezdit dolů a nahoru vláčkem (interaktivní mapa zde - sáňkuje se z Rigi Kulm až do Rigi Klösteri. A že to sviští! Instruktážní video, jak správně brzdit (zvednete sáně) hodně pomohlo. 

Jak se nám sáňkovalo a další výhledy si můžete užít ve videu:

Jsou tu i krásné letní výšlapy, takže na Rigi jsme určitě nebyli naposled. A samozřejmě můžete vyjet na horu i z druhé strany od Lucernského jezera - takže výlet Lucern - lodí přes jezero - vlak nahoru a procházka na Rigi taky nezní špatně!

2021 byl rokem opravdu nabitým změnami, změnili jsme oba práci, přestěhovali jsme se do Švýcarska a já jsem po srpnové svatbě změnila i jméno. Kvůli nařízené práci z domova se ale reálně stěhujeme až nyní a to do krásného kouta Evropy - do Švýcarska. Od té doby, kdy jsem sem v roce 2015 odjela na Erasmus se toho hodně událo a po 1,5 letech v Dánsku a 5ti v Irsku se stěhuji zpět.

Bydlíme v klidné rezidenční čtvrti Curychu na levé straně jezera. Máme to 5 minut zastávku tramvaje a 5 minut druhým směrem od domu k lesu. K jezeru dojdeme za 10 minut a po cestě potkáme stádo krav a ovcí, které se pasou mezi domy. Do práce 25 minut tramvají a kousek pěšky - teda až někdy v budoucnu do práce skutečně půjdeme. 

Zabydleli jsme se rychlosti blesku, ve středu převzali klíče od bytu, vyprovodili Metu a Joseho od kterých máme byt na jejich cestu na kole okolo Ameriky a od té doby vybalujeme. V sobotu nám dorazily krabice z Irska a my jsme se jen modlili, aby ten stěhovák byl silák, co nám těch 300kg věcí do třetího patra bez výtahu vytahá. Naštěstí to silák byl. Uf. V neděli jsme už popíjeli čerstvě namleté kafe udělané naší Gaggiou (espresso kávovar) a moka konvička se stěhovala do horních poliček skříně.

Jediné co nám schází jsou ergonomické pracovní židle, ale ještě provádíme lokální průzkum trhu. Na byt a to, že je kompletně vybavený jsme měli velké štěstí. 

 

První průzkumy města ukazují že se nám tady bude líbit. Město velikosti jako menší Dublin nebo větší Brno, všude kousek, čisto, výhled na Alpy a zbytek jsem prozkoumáváme. Koukněte sami:

Pohled z centra Curychu na jezero:

Vyhlídka z Lindenhof náměstí na staré město a řeku Limmat:

Fraumünster kostel:

Výhled od Grossmünsteru přes řeku Limmat na Fraumünster:

Les Entlisberg za domem:

Landiwiese směrem k jezeru:

O víkendu jsme vyrazili na cestu do středu Peloponésu, odkud pochází Theova maminka - malá vesnice Kertezi vedle větší vesnice Kalavryta, která je známé lyžařské středisko v zimě.

Ještě než jsme tam dojeli, tak jsme bohužel projížděli úplně spálenou částí Penelopenésu. Stále zde byly cítit požáry. Ale připsali jsme si jeden dobrý skutek - zachránili jsme želvičku, která si želví rychlostí přecházela silnici. 

Vesnička Kertezi je něco úplně jiného než cokoli na co jsem v Řecku zvyklá a je opravdu krásná. 

Všichni se zde znají, na večer si chodí sednout na náměstíčko pod platan na kafe nebo něco k jídlu. Nikdo jiný než místní sem nejezdí, protože je to poslední vesnice v údolí. Rozhodně nemají nedostatek vody - všude jsou vyvedené studánky z místních pramenů čerstvé vody.

V neděli v poledne jsme se na náměstí dozvěděli, jak sklízet nejlépe fazole, které jsou hlavním hospodářským výdobytkem oblasti. Pořádají jednou ročně i festival fazolové polévky. 

Typické náměstí pro většinu řeckých vesnic - kostel a velký platan obklopený nějakou tou tavernou. 

Během našeho oběda se cestou zastavilo pár známých a nechali nám poslat nějaké pití, stejně jako my jsme jim poslali jednu láhev nazpátek. Celá komunita funguje na tomto otevřeném sdílení a starání se o sebe. Nemusím zdůrazňovat, že na konci dne všichni věděli kdo jsme:)

Výšlap k Panaíce další den nám zabral něco okolo hodinky a já jsem se cítíla, jak u nás. Procházka krásným lesem a příjemná teplota okolo. Mají zde kaštanovníkové lesy a roste zde spousta hub.

Doma mají ovečky, spoustu koček, slepic, krocanů, kačen a dva pastevecké psy, kteří na všechno a všechny dávají pozor. 

A na cestě zpátky jsme zase projížděli...ovečkama!