Kamenné město nás provázelo i nadále, z Mystras jsme jeli do Monemvasia.

Dvě noci jsme strávili na absolutně kouzelném místě - ostrůvku propojeném s pevninou mostem. Do města Monemvasia nemůžou auta a ani by se tam nevešla. 

Z moře vystupující skála, dlouhá asi 300 metrů a široká kilometr, byla od pevniny oddělena v roce 375 zemětřesením, a v roce 583 tady byla založena mocná pevnost. Od 10. století se město vyvinulo v důležité obchodní a námořní centrum a až do roku 1460 bylo součástí Byzantské říše. Ve druhé polovině 15. století Monemvasia připadla Benátčanům, pod jejichž nadvládou prosperovala a byla známá jako „Gibraltar východu“. Důležitým obchodním střediskem zůstala i za vlády Osmanské říše, po válce o nezávislost v roce 1821 se stala součástí Řecka. 










Druhý den jsme se vypravili do horního města, které v minulosti obývali vyšší vrstvy a aristokraté. V současnosti je ale horní město poničené a v rekonstrukci. To mu ale neubírá na kráse. Klasicky jsme si vyšlápli pár stovek schodů a jsme nahoře!









Další zastávka je na ostrově Elafonisos. 

Dovolenou tento rok jsme sice měli naplánovanou jinak, (Indie v březnu), ale jako všem se naše plány změnily a my jsme rádi, že jsme mohli vůbec z Irska vycestovat. Po třech malebných týdnech v Česku nabitých aktivitami jsme zamířili na roadtrip po peloponéském poloostrově, toto nás čeká:



Cesta letadlem byla neobvyklá - letiště úplně prázdné, všichni v maskách a místo úsměvů letušky rozdávaly jako první dezinfekční ubrousky. Aktuální řecké opatření nařizuje nošení roušky ve všech vnitrnich prostorách, takže roušky máme stále u sebe. Dýchání přes roušku v 35 stupních je ale vážně náročné.


Nafplio, první řecké hlavní město po revoluci bylo naší první zastávkou. Z Athén tak 1,5 hodiny cesta naším vypůjčeným šípem. Roztomilé úzké uličky, benátská architektura a obdélníkové zdobené balkónky jsou pro město typické.



Nad městem se tyčí pevnost Palamidi, tam jsme přes 999 schodů vystoupali. Okolo města jsou tři pevnosti - Palamidi je nejvyšší z nich vystavěna na 216 metrů vysokém kopci a její současná podoba pochází z přelomu 17. a 18. století a sloužila jako vězení.




Další věc která je na Nafpliu zajímavá je jeho spojitost s relaxační antistresovou pomůckou koboloi. To si představte jako náhrdelník nebo šňůru korálků mezi kterými je volné místo. Během volných chvílích si ho hlavně řečtí muži přehazují v rukou - jak na to se můžete podívat zde.


Top výběr z jídla - skvělý sýrový koláč s medovou zálivkou, dakos salát s olivovou marmeládou a souvlaki na tyčce.


Cestou z Nafplia jsme se zastavili v Mystras - město, které je zapsáno na seznam UNESCO.  

Mystras bylo byzantské město, jehož počátky sahají do 13. století. Dnes je město již zaniklé, avšak budovy jsou stále dobře zachované. Založili jej v roce 1249 Frankové, kteří počátkem 13. století ovládli celé Řecko. O existenci města se zasloužil především Vilém II. z Villehardouin. Ten se snažil vybudovat třetí pevnost v této oblasti, která by doplňovala již stojící pevnosti Tigani a Monemvasía. Mystras tak mělo být náhradou za nedalekou v rovině se rozkládající Spartu. V roce 1262 připadla zdejší pevnost k Byzantské říši, ale samotné město se dočkalo velkého rozkvětu. Byly tu postaveny krásné domy, kostely a paláce. Netrvalo dlouho a Mystras se stalo uznávaným střediskem, kam se sjížděli umělci a malíři ze vzdálené Itálie a Konstantinopole. Až do roku 1460 zde bylo sídlo světských a církevních úřadů spravujících Peloponés. Poté bylo město napadeno a vypleněno Turky, naštěstí však nebylo zcela zničeno. V období mezi roky 1687 až 1715 Mystras ovládali Benátčané, následně je však znovu vystřídali osmanští panovníci. Od roku 1821 patří Mystras i Peloponés Řekům.






Následující zastávka je středověké město Monemvasia.


Výletování v časech karantény je do mých oblíbených míst - to znamená bez davů lidí! Půjčili jsme si auto a vyjeli na okraj Dublinu do Dublin mountains:






A jako druhý výlet jsme vyjeli do Portmarnock na procházku na pláž:





Únorový víkend někde v destinaci, kam jezdí Theo pracovně je už tradice - minulý rok například Bukurešť, na který s kvůli bloknutým zádům sice nerada vzpomínám, ale jednoho dne se tam vrátíme. Rok 2020 jsme se rozhodli navštívit Tallinn - hlavní město Estonska. Jedná se o malinké Prahu připomínající středověké město.



Současné jméno Tallinnu je poprvé doloženo až v roce 1536 v podobě Talyna. Většinou se vykládá jako zkrácenina či zkomolenina z taani linn („dánský hrad“), čemuž by odpovídala ojediněle doložená forma Dāņupils v lotyštině a Tanikanlinna ve finštině. Tallinn má strategickou pozici na pobřeží Balstkého zálivu a i proto se stává ve 13. století nejsevernějším městem Hansy. To lze vidět na názvech firem, restaurací a podniků - například Hansapost:) Jak název města napovídá, Estonské území bylo prvotně dánské. V průběhu času se změní na území Řádu mečových bratří, Livonského řádu, poté švédské (16.stol) a následně po Severní válce na začátku 18 stol se stane územím patřícím Rusku. 1918 je vyhlášena první republika Estonska, po válce je Estonská SSR svazovou republikou Sovětského svazu a až v 1991 nabývá nezávislost.



Historicky a architektonicky nejcennější částí Tallinnu je Vanalinn (Staré Město), do značné míry zachovalé středověké hanzovní město.





Chrám svatého Alexandra Něvského:


x


Výhled z hradního vrchu Trompea:

Co by to bylo za severskou zemi bez skořicového šneka a kafe:)

Kadriorg – presidentský palác