Celkem spontánní výlet na západní pobřeží Irska se nám skvěle vydařil. Vzali jsme Lenarta, Harrise a hurá z Dublinu! Na předpověď počasí nemá cenu se vůbec dívat, už 2 týdny hlásila naprosto příšerné počasí a déšť celý víkend. Ale světe div se Atlantický oceán nás obdaroval větry, který na sobotu zařídili slunce a nám tak skvělý výlet.

V pátek jsme se zastavili v Carrick-on-Shannon za našimi kamarády Azrou a Kieranem a užili si naprosto skvělou grilovací hostinu. Posílení snídaní jsme druhý den vyrazili na další cestu směrem Sligo a výšlap na horu Knocknarea.

Všudepřítomné ovečky s jehňátkama:

Výšlap byl hodně strmý, ale výhledy nahoře stály za to!

Na hoře se tyčí bájný hrob královny Maeve. I když v něm královna, která vládla Connaughtu (západní části Irska), s největší pravděpodobností není, legenda praví, že dokud bude hrobka stát, Ulster (východní část Irska) nikdy nepokoří Connaught. Vědci datují postavení navršených kamenů na 3500 před naším letopočtem.

Kieran nám poradil, že si sebou na výšlap máme ze spodu přinést kámen a přidat ho na hrobku. Přináší to štěstí a splní se vám přání, odebrat kameny naopak nosí smůlu a tak tu zatím nikdo raději nekopal. 

Po obědě v pohodovém surfařském městečku Strandhill jsme se vypravili zase zpět do Dublinu. 

Přesně jsme vychytali ten okamžik, kdy se Irsko otevřelo k cestování mezi regiony a dorazili domů předtím než se znova uzavřelo. Naše cesta mířila na jih Irska, kde jsme ještě nebyli. Po cestě jsme se zastavili na hrad Cashel.










V prvním ubytování paní domácí ne úplně odhadla jaký typ cestovatelů jsme a jako něco co musíme vidět označila nákupní centrum blízko Corku (mají tam totiž i Zaru a Bersku). Od té chvíle jsme věděli že se jí nemáme ptát na tipy co a kde vidět.

Cork je po Dublinu druhé největší město Irské republiky. Podle sčítání z roku 2016 zde žije 125 tisíc obyvatel. V regionu Cork se nachází velké množství památek od keltské historie a tradic (včetně oblastí, kde se domluvíte výhradně irsky), přes kulturní akce nebo golf až po úchvatné přírodní scenérie. Cork má také přezdívku povstalecké město za svou podporu Yorků v anglických Válkách růží] a obyvatelé Corku jej sami považují za „skutečné hlavní město“ v narážce na jeho roli v irské občanské válce (kdy centrum Corku bylo vypáleno britskými paramilitantními jednotkami „Black and Tans“ a bylo svědkem urputných bojů mezi příslušníky irské gerily a britskými jednotkami). 

Nám připadal jako změnšenina Dublinu - bylo tu vše akorát menší. I když jsme si kupovali jídlo servírka měla u pokladny dva kelímky přednánějící se, kdo dává větší spropitné - jestli Corští severně od řeky nebo jižně - jako v Ddublinu sever proti jihu od řeky Liffey.

Nejkrásnější výlet nás zavedl do hor mezi Corkem a Waterfordem k ledovcovému jezeru Coumshingaun. Bohužel jsme neměli úplně obuv na výšlap až nahoru, kde bychom jezero viděli zhora, ale i tak jsme se zapotili na cestě k němu. Ty výhledy ale stály za to!

Další cesta nás zavedla do přímořského městečka Kinsale s barevnými domečky, kde jsme si mohli prohlédnout pozoruhodnou hvězdicovou pevnost Charles Fort a projít se a i ochutnat speciality ve vyhlášené rybí restauraci. 

Pak jsme strávili ještě 2 dny ve Waterfordu, prohlédli si místní Waterfordský křištál, vikingský trojúhelník a překrásný obchod s knihami s kavárnou v horním patře. V Irsku se od začátku karantény ještě neotevřely bary, ale některé restaurace pokud mají vlastní kuchyň a prodávají i jídlo ke konzumaci lakoholu můžou točit pinty piva. Anebo druhá možnost vezmete si pintu Guinesse s sebou, pak jej ale musíte konzumovat minimálně 100 metrů od podniku, kde jej koupíte. A to pak na kelímek dostanete víčko - divné ale účinné:)

Na cestě zpět jsme se stavili v Kilkenny, prohlídli město a místní hrad za ranní mlhy

Mani je prostřední z výběžků Peloponéského poloostrova a je tu nádherně - čístá průzračná voda, málo lidí, krásná kamenná architektura a místní speciality. Jediný kaz na posledních dnech je nebezpečí medikánu Ianos, který se na nás žene. Ale naštěstí nás elegantně obejde.

 

A teď si představte, že sedíte u oběda v taverně hned u moře a kouknete do vody a tam... ŽELVA!!!! Krásná, veliká mořská želva, která je místním mazlíčkem a plave si do zátoky Limeni pravidelně. Říkají ji Jorgia. V taverně totiž připravují čerstvé ryby a když je kuchají, hází zbytky do vody - pochoutka pro mořské želvy. Takže největší zážitek z dovolené byla 100% želva. Mám už o nich nastudováno všechno co se dá. 

Celé Řecko je zaplavené touhle super popínavkou v různých barvách:

Poloostrov Mani není moc obydlený, je to spíš destinace pro Řeky, kde mají své letní sídla. Ale v září, kdy jsme byli my + s koronavirovou krizí tam přeplněno nebylo. Proto například tyto skryté zátoky najdete prádné a můžete si je užívat dosytosti:

Procházka v Aeropoli ( V roce 1821 byla v městečku Areopoli vyhlášena nezávislost Řecka na Osmanské říši) a vyvěšené chobotnice:

Dáváme si fredo capucino a místní speciality jako tuhle smaženku (chutná jak z kváskového těsta) zase s Graviera sýrem, medem a lněným semínkem. Mňam!

Pak jsme jeli na pár dní do Pyrgosu, odkud Theo pochází a odtamtud už pracovali. Ale i tak jsme si po práci cestu na pláž našli a hurá nasadit roušky a přes Athény cesta domů!

Dovolená končí, ale byla skvělá!

Elafonisos je malý řecký ostrov, jediné městečko na něm a administrativně i obec, do níž ostrov a část blízké pevniny spadá. Rozloha ostrova je necelých 20 km² a v roce 2001 byl obydlen 625 obyvateli.

Jede se tam trajektem a při čekání na další trajekt jsme se ještě zastavili potápět na pláži Pavlopetri. Jedná se o starobylé potopené město a to jen kousek od pobřeží. Tady (klik) jde vidět, kde jsou archeologické pozůstatky. Moc jsme toho pod hladinou nenašli, ale pozůstatky budov byly hned při vstupu do vody. 

Takhle maličká vesnička má pěknou promenádu obklopenou lodičkami a večer se na tom samém místě objeví stoly přilehlých restaurací. Můžete si tedy dát večeři hned u vody. Bydleli jsem v super hotelu s příjemným majitelem, který se o nás špičkově staral - doporučil místa kam jít, dělal nám snídani i když nemusel, kafe na cestu a večer naléval rakii. No... tomu jsem se druhý den vyhnula. 

Čím je ale ostrov nejvíce známý je pláž Simos - považována za jednu z nejhezčích pláží Řecka. Můžete si vybrat - půjdete doprava na malý Simos nebo doleva na velký Simos. Obě jsou krásné. 

Odjíždíme z Elfaonisu a cestu do další destinace se stavujeme u vraku lodi Dimitros. Pomalu si tam rezne a chátrá.

Kamenné město nás provázelo i nadále, z Mystras jsme jeli do Monemvasia.

Dvě noci jsme strávili na absolutně kouzelném místě - ostrůvku propojeném s pevninou mostem. Do města Monemvasia nemůžou auta a ani by se tam nevešla. 

Z moře vystupující skála, dlouhá asi 300 metrů a široká kilometr, byla od pevniny oddělena v roce 375 zemětřesením, a v roce 583 tady byla založena mocná pevnost. Od 10. století se město vyvinulo v důležité obchodní a námořní centrum a až do roku 1460 bylo součástí Byzantské říše. Ve druhé polovině 15. století Monemvasia připadla Benátčanům, pod jejichž nadvládou prosperovala a byla známá jako „Gibraltar východu“. Důležitým obchodním střediskem zůstala i za vlády Osmanské říše, po válce o nezávislost v roce 1821 se stala součástí Řecka. 

Druhý den jsme se vypravili do horního města, které v minulosti obývali vyšší vrstvy a aristokraté. V současnosti je ale horní město poničené a v rekonstrukci. To mu ale neubírá na kráse. Klasicky jsme si vyšlápli pár stovek schodů a jsme nahoře!

Další zastávka je na ostrově Elafonisos.